Před dvěma roky MMR připravilo novelu zákona o veřejných dražbách, se kterou si udělalo ostudu. Tato novela byla kritizována již v průběhu její přípravy na podzim 2016. Definitivní tečku udělala Legislativní rada vlády ČR v únoru 2017, kdy tuto novelu zcela odmítla.

Přiznám se, že ani já a předpokládám, že nikdo z členů Komory dražebníků ČR (KDČR) netušil, že MMR připravilo místo novely nový zákon o veřejných dražbách. Je pravda, že návrh tohoto zákona MMR uveřejnilo na svých webových stránkách dne 20.11.2018 jako informaci, že MMR tento návrh zaslalo do meziresortního připomínkového řízení.

Za celých 18 let, kdy se zabývám dražbami, jsem takovýto postup ze strany MMR nezažil. Nevím, jestli MMR tento návrh diskutovalo se svými „vybranými“ a „loajálními dražebníky“. V každém případě KDČR neobdržela žádnou informaci o tomto legislativním procesu. KDČR své stanovisko zašle Legislativní radě vlády ČR a spoléhá na poslaneckou iniciativu. Kompletní podklady k novému zákonu jsou k dispozici ZDE.

Prosíme o Vaše připomínky, náměty či doplnění, které zapracujeme do našeho stanoviska.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda představenstva KDČR

Komora dražebníků ČR dne 14.01.2019 předala všem poslancům dopis z výzvou vytvořit poslaneckou iniciativu k novele zákona o veřejných dražbách. Znění dopisu:

Vážná paní poslankyně, vážený pane poslanče,

v souvislosti se snahou PS ČR legislativně řešit oblast zadlužení, mj. novelou insolvenčního zákona, se na Vás obracím s návrhem vytvořit poslaneckou iniciativu k novele zákona o veřejných dražbách (zák. č. 26/2000 Sb. ZVD), aby bylo zajištěno transparentní zpeněžování majetku dlužníků.[1]

Gestorem ZVD je Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR), které dlouhodobě neplní v této oblasti své povinnosti. Poslední pokus MMR o novelu ZVD v únoru 2017 skončil odmítnutím ze strany Legislativní rady vlády.

Komora dražebníků ČR (KDČR) má připravený paragrafovaný návrh novely ZVD, který by zajistil kompatibilitou s platnou legislativou, využívání dražby jako transparentního nástroje prodeje majetku dlužníků za maximální cenu, eliminoval by pletichy a další aktivity „zpeněžovatelů“. Majetek dlužníků by tak přestal být v mnoha případech prodáván pod cenou.

S pozdravem RNDr. Jiří Bureš, Ph.D.

předseda představenstva KDČR

[1] V roce 2018 se konalo historicky nejméně dražeb od účinnosti ZVD 1.5.2000 – viz podrobně statistika. 

Když se v roce 2000 začaly pod taktovkou Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) konat veřejné dražby, všichni byli naplněni optimismem. Konečně zde bude nástroj transparentního zpeněžení nesplácených hypoték i majetků dlužníků z konkursů. Rok 2018 ukázal, že je vše jinak. Konal se historicky nejmenší počet dražeb.

V letech 2000 až 2006 se uskutečnilo 24 tisíc dražeb s celkovým objemem 35 miliard Kč draženého majetku. Od roku 2007 však počet i objem dražeb dlouhodobě klesá. V roce 2018 se konalo pouhých 1 749 dražeb (Statistika dražeb_2018_final). Dražby tak spíše slouží jako veřejná show, která má ukázat, že prodej majetku dlužníka se děje transparentně.

Hlavním důvodem nezájmu o prodej dražbou je nedůvěra v jejich transparentnost. Pletichy na dražbách jsou veřejným tajemstvím. Ani zavedení elektronických dražeb v roce 2013 nic nepřineslo.  Přestože náklady na provedení kamenné dražby jsou daleko vyšší, některé banky je stále preferují.  Vytváří tak ideální prostor pletichářům, kteří by v e-dražbách neuspěli. Možná proto podíl e-dražeb klesá. V roce 2018 se jich uskutečnilo méně, než těch kamenných.

Ani legislativa nepřispívá k důvěře v dražby. Měly být jakýmsi hybným faktorem a očistným procesem v oblasti podpory bydlení hypotékami. Proto také bylo MMR pověřeno výkonem státního dozoru a gestorem příslušné legislativy. Na konci roku 2012 se podařilo „přílepkem“ k novele občanského soudního řádu zavést e-dražby, a to i přes odpor MMR. V únoru 2017 Legislativní rada vlády ČR odmítla novelu zákona o veřejných dražbách, kterou MMR připravovalo více než dva roky.

Bohužel v naší společnosti není ani politický zájem, aby majetek dlužníků byl zpeněžován transparentním způsobem. Zajištění věřitelé čím dále více udělují pokyn ke zpeněžení majetku dlužníka mimo veřejnou dražbu. To vytváří prostor pro nejrůznější “zpeněžovatele“, kteří tvrdí, že prodají nemovitosti za tu nejlepší cenu.

Komora dražebníků ČR (KDČR) se již několik let snaží o novelu platného zákona o veřejných dražbách, o kompatibilitu zejména s občanským zákoníkem a katastrálním zákonem. Cílem je zejména zjednodušit dražební proces, eliminovat pletichy a různé „zpeněžovatele“.  KDČR v této věci i osloví Kláru Dostálovou, ministryni MMR a všechny poslance PS ČR.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda představenstva KDČR

Domnívám se, že každý článek má tři roviny. První je, co chce autor vyjádřit, druhá je jak to vyjádří a třetí je, jak to reflektuje čtenář.

Naprosto souhlasím s Exekutorskou komorou ČR, že „že činnost soudního exekutora je primárně výkonem veřejné moci“. Z toho jsem i vycházel, když tvrdím, že by se exekutor měl soustředit zejména na tyto činnosti. Zpeněžování majetku pro insolvenční správce by mělo být zcela marginální aktivitou. I zákonodárce v exekučním řádu tyto činnosti deklaruje v hlavě VI jako „Další činnosti exekutora“ (viz ust. § 76 odst. 2). Bohužel zejména méně úspěšní exekutoři se začali před několika lety více zajímat o insolvenční dražby, což nakonec vedlo i k novele IZ a prokázalo zájem o tuto oblast v souvislosti s poklesem exekucí.

Nikterak nezpochybňuji odbornou úroveň exekutorů v oblasti právního vzdělání. Plně akceptuji a souhlasím s požadavkem, že „soudní exekutor musí být absolventem státní vysoké školy – univerzitního zaměření v magisterském studijním programu „právo“ a musí složit odbornou zkoušku. Tato zkouška ho opravňuje vykonávat profesi soudce, státního zástupce, notáře nebo advokáta, pokud se rozhodne jednu z těchto profesí vykonávat.“  Avšak při zpeněžování majetku pro insolvenční správce (většinou jde o nemovité věci) je zaměření studijního programu „právo“ přece jenom mimo.  Sám vím, o čem mluvím, když jsem se musel „rekvalifikovat“, abych rozuměl a osvojil si termíny, poznatky a postupy z realitní, katastrální či stavební praxe. Musel jsem i získat know – how z oblasti inzerce realit a jednání se zájemci o nemovitosti.

Co se týká dražebního desátku, pokud bych se chtěl vyjadřovat k získávání insolvenčních dražeb exekutory nějakým pochybným způsobem, potom bych použil termín „exekutorský desátek“. Osobně vím z praxe, že „dražební či realitní desátek“ existuje.  Komora dražebníků ČR (KDČR) v této souvislosti podala i trestní oznámení. Bohužel pletichy při dražbách se velmi obtížně prokazují. Proto i naše KDČR přivítala spolupráci s Policií ČR v této oblasti.

Jsem rád, že z mého příspěvku je zřejmá „prostá obava z konkurence“. Skutečně tomu tak je, protože i letos předpokládám další pokles počtu a objemů dražeb konaných dle zákona o veřejných dražbách. Stále více zajištěných věřitelů požaduje i zpeněžení majetku dlužníků v insolvenci mimo dražbu. Tato obava z konkurence se tedy spíše týká realitních makléřů než exekutorů. Jsem optimista a možná v novém exekučním řádu bude i možnost, aby exekutor pro provedení dražby si najal dražebníka, jako je tomu v případě dražeb cenných papírů, které nesmí dle platné legislativy exekutor provést.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Touto cestou bych se chtěl velice důrazně ohradit proti některým výrokům předsedy představenstva Komory dražebníků ČR, které uvedl ve svém sloupku „Není podnikání jako podnikání“. Předně jeho pohled na důsledky a odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci novelizace exekučního tarifu je zavádějící a nad přiměřenou míru zjednodušující. V první řádě je třeba si uvědomit, že Ústavní soud ČR se zabýval odměnami soudních exekutorů, kde skutečně má exekutor postavení podnikatele, což je předmětem legitimní kritiky. Co nicméně nikdy Ústavní soud nezpochybnil je skutečnost, že činnost soudního exekutora je primárně výkonem veřejné moci. Soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení úřední osoby. Stát na exekutory přenesl část výkonu moci soudní, z hlediska funkcionálního vykonávají tedy soudní exekutoři státní moc. Tím se postavení soudního exekutora dramaticky liší od postavení dražebníka a jakékoliv srovnávání apriorně pokulhává.

Naprosto nedoložená jsou tvrzení J. Bureše ohledně jakéhosi fiktivního „dražebního desátku“. Má-li J. Bureš konkrétní informace ohledně tvrzeného „veřejného tajemství“, nechť je předá kompetentním orgánům, v opačném případě zůstanou jeho tvrzení v rovině prosté pomluvy – a to se všemi právními důsledky.

Velmi nepřesvědčivá a zjevně cíleně účelová jsou pak dále tvrzení J. Bureše, že „posláním exekutorů“ není být zpeněžovatelem majetku a že nemají příslušnou kvalifikaci. Tato tvrzení svědčí o naprosté neznalosti právní úpravy i každodenní reality ve výkonu exekutorského úřadu.  Každý soudní exekutor musí být absolventem státní vysoké školy – univerzitního zaměření v magisterském studijním programu „právo“ a musí složit odbornou zkoušku. Tato zkouška ho opravňuje vykonávat profesi soudce, státního zástupce, notáře nebo advokáta, pokud se rozhodne jednu z těchto profesí vykonávat. Více než výmluvná je v tomto kontextu věta, že „největším konkurentem dražebníků při zpeněžování majetku dlužníků v insolvenci jsou čím dále více exekutoři“, která zcela odhaluje účel daného článku J. Bureše – prostá obava z konkurence. Domnívám se, že konkurenční model na dražebním trhu je pouze ku prospěchu věci. To neovlivní ani účelové či nepravdivé výroky směřující proti soudním exekutorům. Služby soudních exekutorů v oblasti dražební jsou špičkové, což potvrzuje mnoho insolvenčních správců – a proto je zřejmá snaha J. Bureše dovnitř i navenek prezentovat opak. Navíc od roku 2018 Insolvenční zákon ve svém ustanovení § 286 odst. 1 písm. d) s takovouto formou další činnosti soudních exekutorů výslovně počítá. Odborná veřejnost si nepochybně vyhodnotí skutečný stav sama, bez ohledu na podobné články.

JUDr. Vladimír Plášil, LL.M.
prezident Exekutorské komory ČR

Pojem dveřní právo mně vysvětlil před několika lety jeden ze spolupracujících advokátů. Řešil jsem s ním, jak uspokojit pohledávku jeho zahraničního klienta.  Věřitel měl „pouze“ zástavu na lukrativních nemovitostech. Protože nešlo postupovat nedobrovolnou dražbou, navrhl jsem, že vyhlásíme dražbu dle občanského zákoníku. Podstatné však bylo, jak se k dražbě postaví příslušné katastrální pracoviště. Advokát mně tehdy odpověděl, že zde platí „dveřní právo“. Na můj nechápavý pohled mně tento pojem vysvětlil. Mimochodem neznali to ani moji kolegové z Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky.

Dveřní právo lze vymezit jako činnost subjektu státní správy (vyjma soudu), která vede k vlastnímu výkladu platné legislativy a v souladu s ním tento subjekt v dané věci rozhodne. Typické pro dveřní právo je, že subjekty stejného typu a ve stejné záležitosti rozhodnou zcela odlišně.

Uvedu konkrétní příklad dveřního práva, a to činnost katastrálních úřadů, resp. katastrálních pracovišť. Novela katastrálního zákona stanovila od 1.1.2014 i v případě dražeb konaných dle zákona o veřejných dražbách podat návrh na vklad vlastnického práva k předmětu dražby a výmazu omezení.  Do konce roku 2013 stačilo, aby dražebník zaslal příslušné dokumenty na katastr a vydražitel byl zapsán (dokonce zdarma) jako nový vlastník (přechod vlastnického práva), včetně výmazu omezení vlastnického práva.

Od 1.1.2014 již dražebník není účastníkem tohoto řízení. Přesto příslušné dokumenty musí dražebník zaslat na katastr. Protože však katastr nemůže na základě těchto dokumentů zahájit vkladové řízení, vrátí tyto dokumenty dražebníkovi. Avšak o tomto „dražebně – katastrálním pin pongu“, vedeném prostřednictvím datových schránek, nechci hovořit. To je téma novely zákona o veřejných dražbách, činnosti MMR aj.

Český úřad zeměměřický a katastrální (ČUZK), pod které všechny katastrální úřady, včetně svých pracovišť, patří, podpořil elektronická podávání návrhů inteligentním formulářem. To „zneužili“ někteří dražebníci. Vyplněný formulář spolu s dokumenty (vše bylo opatřeno elektronickým podpisem na základě kvalifikovaného certifikátu spolu s časovým razítkem) začali zasílat na jednotlivá katastrální pracoviště.

Dokonce některá katastrální pracoviště po zaslání dražebníkem povinných dokumentů počkala na zaslání návrhu na vklad (formuláře) a spojila je v jedno řízení. Jiná katastrální pracoviště sice vrátila zaslané dokumenty dražebníkovi, avšak při elektronickém podání návrhu na vklad spolu s přílohami příslušné řízení zahájila.  A teď se začalo projevovat dveřní právo. Cca před rokem si jeden z úřadů „postavil hlavu“.  Jako „lesa pán“ požadoval listinnou podobu dokumentů a podání.

Na základě zaslané stížnosti Komory dražebníků ČR na ČUZK jsem osobně celou záležitost řešil v červnu t.r. s Mgr. Martinou Hercegovou, ředitelkou odboru řízení územních orgánů ČUZK, pod který katastrální pracoviště patří.  Když jsem jí informoval o mých zkušenostech s dveřním právem, velmi jí zajímalo, která katastrální pracoviště akceptují elektronická podání. Odpověděl jsem jí, že se obávám, aby na základě našeho jednání nedostala všechna katastrální pracoviště zákaz přijímat elektronická podání.  V říjnu t.r. byl tento zákaz paní ředitelkou vydán.

Výše uvedený postup ČUZK považuji za porušení EIDAS (Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES), za šikanozní, protože zvyšuje náklady dražebníků i insolvenčních správců. Listinná forma je daleko časově náročnější a finančně nákladnější než elektronická podoba dokumentů. Z tohoto důvodu jsem požádal i o pomoc eurokomisařku Věru Jourovou.

ČUZK nakonec vyřešil dveřní právo katastrálních úřadů. V zamítnutí elektronického podání je uvedeno poučení, aby byly dokumenty nejprve vyhotoveny v listinné podobě a podpisy na nich úředně ověřeny. Pro jejich zaslání datovou schránkou musí být provedena konverze „papírových“ dokumentů na elektronické dokumenty.

Součástí tohoto poučení je i upozornění na skutečnost, že podle § 57 odst. 2 písm. c) katastrálního zákona, se dopustí přestupku ten, kdo nedoplní ve stanovené lhůtě od doručení výzvy chybějící údaje nebo neodstraní chyby ve vyhotovených listinách, které předkládá k zápisu do katastru.

Bohužel problém nastává, když např. potvrzení o zpeněžení a zániku omezení vlastnických práv má deset či více stran. Stalo se mně, že zkonvertovaný dokument byl tak rozsáhlý, že nešel datovou schránkou poslat. Jsou zde i důvody ekonomické. Za jednu stránku konverze je třeba platit 30 Kč. Z hlediska procesní ekonomiky je potom často výhodnější to poslat na katastr obyčejnou poštou. V tomto případě však musí pracovníci na katastru vložit všechna data do systému znovu.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda představenstva Komory dražebníků ČR, z.s.

“Loni poklesl počet dražeb, proti roku 2016, téměř o čtvrtinu. Je letos situace lepší?

Loňský dražební rok byl nejhorším rokem v novodobé historii dražeb. Mám tím na mysli období od 01.05.2000, kdy nabyl účinnost zákon o veřejných dražbách. Objem draženého majetku sice v roce 2017 narostl téměř na 5,6 miliardy Kč, ale vydražený majetek se snížil na 2,6 miliardy Kč, s meziročním poklesem 6,5 %. I výtěžnost dražeb se snížila, a to na necelých 47 %. Podstatný je objem vydraženého – zpeněženého majetku, nikoliv jak velký majetek z pohledu odhadu jeho ceny do dražeb vstupuje, viz podrobně.

Předpokládám, že negativní trend poklesu dražeb bude pokračovat i v roce 2018. Vycházím z aktuálních údajů, které jsou uvedeny na Centrální adrese:

V roce 2017 bylo k 31.10.2017 evidováno celkem 1 571 dražeb, ke stejnému datu je to letos 1 380 dražeb. Tedy pokles počtu dražeb o 12%. I objem draženého majetku v uvedeném období byl v roce 2017 vyšší. Zatímco letos je to 3,609 miliard Kč, loni byl objem draženého majetku 4,048 miliard Kč.

Moje „dražební skepse“ vyplývá nejenom z výše uvedené statistiky, ale i z pokynů zajištěných věřitelů insolvenčním správcům. Až příliš často požadují prodej mimo dražbu prostřednictvím realitní kanceláře. Nevím ovšem, jak potom insolvenční správce prokáže, že nemovitost byla zpeněžena nejvyšší nabídkou.

Zajímavou skutečností je i pokles podílu elektronických dražeb. V loňském roce činil jejich podíl oproti kamenným dražbám 63 %.  Letos podíl elektronických dražeb poklesl na 55 %. Domnívám se, že hlavním důvodem konání kamenných dražeb je snaha některých subjektů “zapletichařit“.

Příčiny dlouhodobé krize dražebního trhu jsou dobře známy. Pokud zde nebude politický zájem, dražba (zvláště ta kamenná) bude považována za hru pletichářů na transparentní prodej majetku dlužníků.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Na stránkách Konkursních novin v září 2018 probíhala zajímavá diskuze k rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci platnosti, resp. oprávněnosti novely vyhlášky o odměnách a náhradách exekutorů (viz Vyhl. č. 330/2001 Sb. v platném znění), kterou vydalo ministerstvo spravedlnosti. Přestože Exekutorská komora rozhodnutí respektuje, exekutoři tímto rozhodnutím nadšení nejsou, protože došlo ke snížení jejich příjmů. V diskuzi mně zaujalo zejména srovnání exekutorů s jinými podnikateli.

Ústavní soud ČR nepochybuje, že exekutor je podnikatel. Přiznám se, že často jsem se od účinnosti zákona o veřejných dražbách (ZVD – zák. č. 26/2000 Sb. dne 1.5.2000), resp. účinnosti exekučního řádu (zák. č. zák. č. 120/2001 Sb.) o rok později, se setkával s různými názory. Předpokládám, že Ústavní soud vyšel z občanského zákoníku (zák. č. 89/ 2012 Sb.), který v ust. § 420 vymezuje pojem podnikatel. Je to osoba, která „samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.”

Exekutor je podnikatel, podnikající dle zvláštního zákona – exekučního řádu. Jeho činnost je soustavná, nepřetržitá, samostatná a samozřejmě výdělečná s cílem dosažení maximálního zisku. V tržní ekonomice se exekutor chová racionálně, stejně jako jiný podnikatel. Snaží se pro sebe získat maximální výhody, omezit konkurenci aj. Proto i rozumím Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorského úřadu Plzeň město, že v diskuzi v KN nesouhlasí s „přitvrzením“ podnikání exekutorů. Nelíbí se mu, že dle jeho slov: “Ústavní soud vychází z toho, že soudní exekutor je podnikatel a musí počítat s tím, že někdy za svoji práci nedostane zaplaceno.“  Mgr. Ing. Jiří Prošek považuje tento názor za absurdní. Domnívá se, že „běžný podnikatel, pokud se mu na zakázce něco nezdá, třeba, že za ní nedostane zaplaceno, tak jí odmítne“. Mj. dále odmítá, že Ústavní soud ČR dovodil, že nelze přenášet riziko neúspěšnosti exekuce na oprávněného, tedy klienta exekutora.

Role exekutora, jako podnikatele řešícího pohledávku dlužníka, je bezesporná, nezpochybnitelná a nezastupitelná. Jinou otázkou je cena těchto poskytovaných „exekučních služeb“ a podnikatelské riziko.  Protože zde tato cena nemůže být určena střetem poptávky a nabídkou na trhu, je určena administrativně (Vyhláškou), včetně implicitního nastavení jeho podnikatelského rizika. Totiž jakékoliv omezení nabídky či poptávky, administrativní regulace ceny, vždy vedou k deformaci tržní ceny. Nechci zde hodnotit „exekuční ceník“, spíše uvedu příklad:

Největším konkurentem dražebníků (zde není pochyb, že jde o podnikatele dle ZVD) při zpeněžování majetku dlužníků v insolvenci jsou čím dále více exekutoři. Vždy jsem tvrdil, že poslání exekutorů není být zpeněžovatelem majetku těchto dlužníků. Nemají k tomu ani příslušnou kvalifikaci, protože většinou jde o prodej nemovitostí dražbou, což obnáší zejména zajištění kvalitní propagaci prodeje (inzerce, infomační memoranda, prohlídky, kontaktování investorů apod.), jednání se zájemci, zajišťování prohlídek apod.  Často tyto činnosti pro exekutory zajišťují externě realitní kanceláře, čímž zvyšují náklady těchto dražeb.

Do loňské novely insolvenčního zákona (01.07.2017, zák. č. 182/2006 Sb.), byla vedena velká diskuze, zdali vůbec exekutoři mohou pro insolvenční správce dražit. Nakonec jim to fakticky bylo zakázáno stanoviskem Vrchního soudu v Olomouci, kde celou kauze odstartovala soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Vlasta Bruknerová, která v září 2015 shledala, že insolvenční správce pochybil, když na základě pokynu zajištěného věřitele uzavřel smlouvu o provedení dražby dobrovolné se soudním exekutorem (viz č.j. KSBR 29 INS 33609/2013).

Protože se exekutoři chovají racionálně jako jiní podnikatelé, klesá jim objem a počet exekucí, dlužníci se naučili se „oddlužovat“, prosadili v novele insolvenčního zákona od 01.07.2017 možnost zpeněžování i „exekučními“ dražbami. Tím se konkurenční boj na dražebním trhu při zpeněžování v insolvencích dále přiostřil. Dle údajů (06.10.2018) na Centrální adrese  je u nás 1002 dražebníků, kteří mohou provádět dražby dle ZVD. Exekutorů je k tomuto datu dle Exekutorské komory 158. Navíc počet dražeb konaných dle ZVD klesá a za rok 2017 jich bylo nejméně (2044) za celou dobu účinnosti ZVD, tj. v průměru cca dvě dražby na jednoho dražebníka.

Každá statistika je svým způsobem zdeformovaná oproti skutečnosti. Cca 80 % dražeb provedlo zhruba 15 největších dražebníků. Není divu, že veřejným tajemstvím je „dražební desátek“. Protože zajištěný věřitel je „lesa pán“ při volbě dražebníka, je nasnadě, komu bývá tento desátek určen. Ostatní dražebníci mají však výhodu, protože nemají tyto „externí náklady“. Mohou si dovolit nabídnout provedení dražby dle hesla: „Když nezpeněžíte, nic neplatíte“.  Nedokážu si představit, že bychom zpeněžovali majetek, aby v případě nevydražení se navrhovateli účtovaly naše náklady. Dokonce naše podnikatelské riziko je dáno i tím, že kromě našich výdajů na přípravu, vyhlášení, inzerci a provedení dražby, běžně hradíme za navrhovatele i náklady na zpracování posudku soudním znalcem na odhad ceny v místě a čase obvyklé. A nakonec se nevydraží.

Dokonce exekutoři jako podnikatelé mají v případě vyhlášení nedobrovolných dražeb dle ZVD „přednost“, což je bohužel čím dále víc šikanozně zneužíváno dlužníky. Stačí vydat exekuční příkaz (často na směšnou částku) a dražebník je povinen od vyhlášené dražby upustit (viz ust. § 46, odst. 1, písm. g) ZVD). Často nezbývá nic jiného, než aby navrhovatel dražby nebo dražebník „šáhnul do kešeně“ a exekuci vyplatil.

Konkurence na trhu „zpeněžovatelů“ je tvrdá. Kromě 1002 dražebníků a 158 exekutorů číhá dalších 14 500 realitních makléřů (údaj z 27.01.2016 z bydleni.idnes.cz). Ani oni si dnes nedovolí prodávat nemovitosti tím, že by v případě neúspěšného prodeje účtovali klientovi náklady prodeje, možná vyjma případů, kdy platí „realitní desátek.“ Inu není podnikání jako podnikání.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Na naši Komoru se v letošním roce obrátila několikrát Policie ČR s výzvou o poskytnutí součinnosti při prověřování podezření ze spáchání trestného činu dražebníky a dalšími osobami.

Dokonce proběhlo i několik osobních schůzek s cílem objasnit, jak dražebník by měl s odbornou péčí při zpeněžování majetku postupovat. Bohužel všude se najdou „četné ovce“ a tím spíše, že jde při zpeněžování majetku o nemalé částky. KDČR podporuje tyto aktivity orgánů činných v trestním řízení, protože v minulosti trestní podání ve věci pletich bylo Policií ČR odloženo. Domníváme se, že hlavním důvodem byla komplikovanost této “dražební kauzy“. Zarážející je i skutečnost, že v jednom případě, kdy zcela evidentně došlo k porušení zákona, stanovisko MMR bylo zcela opačné.

RNDr. Jiří Bureš, PH.D., předseda KDČR