Platný insolvenční zákon (zák. č. 182/2006 Sb., v aktuálním znění – IZ) posílil postavení zajištěného věřitele mj. při volbě způsobu zpeněžení majetkové podstaty. Dle § 286 IZ lze majetkovou podstatu zpeněžit:
a) veřejnou dražbou dle zákona o veřejných dražbách (zák.č. 26/2000 Sb. – ZVD);
b) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení OSŘ o výkonu rozhodnutí (zák. č. 99/1963 Sb.),
c) prodejem majetku mimo dražbu,
kde o způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce. Jde-li však o zpeněžení majetku, který slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení (viz § 293, odst. 1 IZ).
Principiálně je správné, že o způsobu prodeje majetku, kterým je zajištěna pohledávka věřitele, rozhodne sám zajištěný věřitel. Praxe je však složitější a odráží celou řadu i parciálních zájmů subjektů, které bezprostředně rozhodují o způsobu zpeněžení a v tomto smyslu udělují pokyn insolvenčnímu správci. Insolvenční správce sice může pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji. V takovémto případě by musel IS požádat insolvenční soud o přezkoumání tohoto pokynu zajištěného věřitele (viz § 295 IZ), což je v praxi problematické. Praxe je spíše ta, že insolvenční správce se raději podrobí pokynu zajištěného věřitele, než by na sebe uvrhl jeho hněv a přidělal by insolvenčnímu soudu další práci.
Dalším „mantinelem“ je velikost nákladů spojených se zpeněžením, kde lze odečíst nejvýše 5% výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele i náklady většího rozsahu, což je naprostá výjimka (viz § 298, odst. 4 IZ).
Šedá je teorie, avšak zelený je strom života. I při zpeněžování je zejména prodej majetku mimo dražbu velmi „košatý“.
Standardní postup zpeněžení majetkové podstaty je veřejnou dražbou. Konkurence dražebníků je obrovská. Dle Centrální adresy (www.centralniadresa.cz) , kterou provozuje Česká pošta, s.p., je u nás 1 041 dražebníků (22.7.2014). Skutečností je však to, že za loňský rok prvních 20 největších dražebníků vykonalo téměř 80% všech dražeb. Pokud zástupce zajištěného věřitele dá pokyn insolvenčnímu správci k provedení dražby dražebníkem, který zaujímá v žebříčku postavení „100 nebo výše“, potom pravděpodobně nemá zájem majetek optimálně zpeněžit.
Další možností je provedení „kamenné“ nebo elektronické dražby. Elektronické dražby je možné provádět dle ZVD od 1.1.2013, od ledna 2014 jejich provádění upraveno prováděcí vyhláškou č. 18/20174 Sb. (dále jen „Vyhláška“).
Moje více než desetileté zkušenosti z oblasti kamenných dražeb vedou k závěru, že prostor pro pletichy je zde velký. Přestože se někteří dražebníci snaží např. přidělovat dražitelům hostesky („zájemci o dohodu“ pak odešli na pánské WC) aj., zájem pletichářů i budoucího vydražitele je stejný. Draží se před dražbou a minimalizuje se cena dosaženou vydražením, i za cenu „externích nákladů“. Obhájci kamenných dražeb argumentují jejich bezprostředností, soutěžní atmosférou, možností licitátora dražitele „vyšťavit“. Pokud se sejde pět a více dražitelů, je možné v to doufat. V opačném případě je vysoká pravděpodobnost „dohody“, o které ani dražebník nemusí vědět (učiní se jeden, popř. dva příhozy).
Osobně jsem zastáncem elektronických dražeb, které prakticky eliminují pletichy, pokud do nich není zapleten přímo dražebník, popř. provozovatel dražebního systému. Další výhodou e-dražeb je, že se jich stále více účastní „koncoví uživatelé“, kteří by na kamennou dražbu nepřišli. Je to pro ně stresující, často jsou kontaktováni pleticháři a obecně lidi považují dražby za něco „podloudného“, kam chodí v nejlepším případě spekulanti. Osobně přesvědčuji účastníky e-dražeb paralelou s nákupem na Internetu.
Dostal jsem i nabídky na provedení dražby s podmínkou, že by si předmět dražby měl koupit předem určený zájemce. Tyto zájemce odmítám. Často jsem potom zjistil, že si vybrali „dražebníka na jedno použití“, kde se „zapletichařilo“ a zájemce se skutečně stal vydražitelem za vyvolávací cenu.
Komora dražebníků ČR (KDČR) provedla analýzu e-dražeb. V letošním roce bylo k 21.7.2014 na Centrální adrese evidováno celkem 1 506 dražeb, z toho pouze necelých 21% bylo e-dražeb. Osobně jsem očekával, že podíl e-dražeb výrazně vzroste, oproti loňskému roku, kdy jejich podíl byl 22%. Z 1 041 dražebníků pouze 20 dražebníků provedlo v letošním roce aspoň jednu e-dražbu. Výsledky analýzy deseti stávajících elektronických dražebních systémů jsou tristní, pouze portál Prodej-dražbou.cz splňuje platnou legislativu.
Dalším způsobem zpeněžení je prodejem dle OSŘ, který je však v případě provedení exekutorem velmi nákladný s přesahem 5% nákladů, do kterých se pohodlně vejde dražebník, konající dražbu dle ZVD.
Nejzajímavějším způsobem zpeněžení je prodej mimo dražbu. To skutečně je košatý strom. Osobně jsem se v praxi setkal se čtyřmi základními postupy, a to prodejem:
– realitní kanceláří;
– aukcí;
– zakončeným licitací;
– výběrovým řízením.
Zástupce zajištěného věřitele, který vůbec nemusí mít zájem na maximálním zpeněžení (řídí se vlastními preferencemi) dá pokyn insolvenčnímu správci k přímému prodeji prostřednictvím realitní kanceláře. Aniž bych jakkoliv zobecňoval, realitní kancelář má zájem o rychlý prodej s možností dalšího překupu. Vlastní prodej nemusí být transparentní, prodává se prvnímu vážnému zájemci, aniž by se jakkoliv licitovala cena směrem nahoru.
Prodej aukcí (standardně anglickou s licitací nahoru) již může být transparentním způsobem prodeje, pokud je aukce dobře vymezena aukčním řádem a aukční vyhláškou. Zejména je třeba zde zabudovat ochranu proti pletichám. V případě kamenných aukcí je možné využít tzv. limitní cenu (mimochodem tento institut jsem navrhoval i pro kamenné dražby před cca 5 lety a vedení odboru veřejných dražeb MMR to odmítlo). Lépe je provést elektronickou aukci, kde standardně navrhuji, že se v aukci fakticky prodává pouze opce na právo vítěze aukce učinit nabídku na koupi předmětu aukce za aukční cenu, kde tuto ofertu nemusí navrhovatel aukce – insolvenční správce akceptovat. Tento postup na portálu Prodej-aukcí.cz se již v mnoha případech osvědčil. Výhodou je i to, že veškeré náklady na zpeněžení je možné účtovat vítězi aukce.
Dalším postupem, který je zejména poslední dobou využíván Českou spořitelnou, a.s., jako zajištěným věřitelem, je provedení prodeje zakončeného licitací. Insolvenční správce obdrží v tomto smyslu pokyn o uzavření smlouvy, kde součástí tohoto prodeje je aukční vyhláška, která stanovuje tento postup licitace:
Začíná se na ceně stavené soudním znalcem – vyvolávací ceně a elektronický systém postupně snižuje formou holandské dražby nabízenou částku až na v aukční vyhlášce stanovenou hodnotu – minimální vyvolávací cenu, která je i nižší, než je ½ odhadu. Pokud některý zájemce potvrdí nabízenou částku, začne se licitovat nahoru o stanovený minimální příhoz. Každý účastník této aukce musí složit „dražebníkovi“ kauci, která je i 27% minimální vyvolávací ceny. Navíc „dražebník“ vybírá odměnu ve výši 3,5% i od insolvenčního správce. V případě prodeje tak „dražebník“ inkasuje 3,5% odměny od insolvenčního správce a celou kauci složenou vítězem aukce, tedy celkem cca 30% provize.
Přestože se mně výše uvedený postup líbí, zejména pak výše provize (zhruba stejnou úroveň inkasují aukční síně prodávající umělecké předměty či starožitnosti), přece jenom se domnívám, že účinnost holandské aukce je velmi omezena stanovením minimální vyvolávací ceny. To v klasické holandské aukci neexistuje a její účastník neví, kam až se bude snižovat. V případě stanovení minimální vyvolávací ceny předpokládám, že všichni účastníci aukce budou čekat na její dosažení a až poté začnou cenu navyšovat. Dle mého názoru je i sporná výše nákladů na zpeněžení, protože IZ v § 298, odst. 4 hovoří obecně o nákladech spojených se zpeněžením nejvýše v rozsahu 5%. Fakticky je tak při tomto způsobu zpeněžení Česká spořitelna, a.s. krácena ve výši svého uspokojení jako zajištěný věřitel.
Výběrové řízení může mít nejrůznější podobu. Klasicky jde o „obálkovou metodu“, kterou osobně nepovažuji za dostatečně transparentní, pokud zde není další kolo či licitace s možností činění dalších nabídek. Problémem je však to, že zde existuje vytvoření „vazeb“ mezi účastníky, kteří potom mohou své nabídky „optimalizovat“.
RNDr. Jiří Bureš, Ph.D.
předseda Komory dražebníků ČR